Topografický výzkum exteriérových skleněných mozaik v ČR - odborná mapa se zaměřením
na jejich výskyt a poškození

(1852 Mirotice – 1913 Praha)

Vystudoval na Akademii v Praze u profesora Trenkwalda a Jana Sweertse. Jeho malířskou i kreslířskou a grafickou tvorbu provázel svébytný ornamentální styl a inspirace národními tradicemi a kulturou. Často se věnoval ilustracím a cyklům maleb spojených s různými vlasteneckými tématy. Tento fakt oceňovali u Alše mnozí objednavatelé monumentálních prací pro architekturu. Ty tvoří podstatnou část jeho výtvarné činnosti. Většinou je prováděl ve spolupráci s dalšími malíři a to nejen při realizaci samotné, ale i při její přípravě a vytváření kartonů. V průběhu celé své kariéry se věnoval návrhům sgrafit, nástěnných maleb a mozaik na průčelí či do interiérů především neorenesančních budov.

Jeho velkým úspěchem byla v roce 1877 výhra v soutěži na výzdobu stěn lunet a stropu foyer Národního divadla (společně s Františkem Ženíškem). Dalších prací je nepočítaně (např. fasády domů v Praze, Plzni), ze zachovaných exteriérových skleněných mozaik však můžeme jmenovat pouze dvě – starší zakázku na výzdobu lunetové římsy Zemské banky postavené podle návrhu Osvalda Polívky v ulici Na Příkopech v Praze a mladší zakázku na dekorování průčelí kostela sv. Bartoloměje v Pardubicích. Ta byla zároveň poslední mistrovou monumentální prací, jejíž realizace na fasádě se již nedožil.

Průběh prací pro Zemskou banku na Příkopech je velmi dobře dokumentován. Projektant a stavitel Osvald Polívka oslovil Mikoláše Aleše už v září roku 1894 a z jeho dopisu je zřejmé, že zatím neměl jasno, v jaké technice se má výzdoba realizovat: "Jest mi s Vámi vyjednávati, zda-li byste ochoten nebyl u 9 větších a u 4 menších lunetových maleb pro fresco po případě pro mosaiku ve slohu renesančním obsahu alegorického komponovati a malovati. Věda, že nerad do malování sám se pouštíte, ptal jsem se pana malíře Roubalíka, jehož jsem právě potkal náhodou na ulici, zdali by ochoten byl s Vámi navržené malby dle Vašeho udání prováděti a když mně sdělil, že by nakloněn byl v podobnou práci se uvázati, žádal jsem jej, by s Vámi, vážený mistře, se smluvil." Mikoláš Aleš si poměrně pohotově do svého náčrtníku napsal nápad na ikonografický cyklus, který v podstatě nakonec provedl – kompozice se měly týkat hospodářství, lesnictví, obchodu, meliorace, staveb, mincovnictví apod. a měly je vyjadřovat většinou ženské postavy – "dívky v kroji střídají se s akty. Muži musí být zastoupeni."

Definitivní Alšovy barevné návrhy měly být hotové v létě roku 1895, do konce srpna potom měly být zhotoveny i kartony, podle kterých se měla zakázka převést do podoby mozaiky. Pracovali na nich Bohumír Roubalík a Vojtěch Bartoněk, kteří všechny různé eventuality díla průběžně konzultovali s Mikulášem Alešem. Do Prahy přijel i Luigi Solerti z innsbrucké mozaikářské dílny, a společně s Mikolášem Alšem se zúčastnil zkoušky šesti lunet na fasádě budovy: "velmi dobře se vyjímaly". Solerti si kartony zřejmě odvezl do Innsbrucku, kde v mozaikářské dílně firmy A. Neuhauser, jejímž byl uměleckým ředitelem, probíhala práce na zhotovení děl.

Mladší realizace ve skleněné mozaice souvisí s výzdobou kostela sv. Bartoloměje v Pardubicích, aktuálně upravovaného podle projektu architekta Bóži Dvořáka. Práce byla Alšovi nabídnuta v roce 1912. Až na začátku dalšího roku měl hotové kolorované kresby v menším měřítku. Podle nich vyrobil malíř Häusler uhlové kopie ve skutečné velikosti a ty potom posloužily, společně s Alšovými barevnými návrhy, jako podklad pro mozaikářskou práci Viktora Foerstera. Do tří nik na fasádě byly nakonec osazeny čeští patroni – sv. Václav, Ludmila a Prokop, který nahradil původně zamýšlenou figuru sv. Vojtěcha.

K dílu Mikoláše Alše se váže i jeden specifický restaurátorský zásah. Malby, které mistr navrhl pro vestibul Staroměstské radnice v Praze, totiž stále vlhly a byly velmi brzy po svém vzniku poničené. Při úvahách o jejich opravě bylo zvoleno radikální řešení – vyrobit podle Alšových kartonů mozaiky a ty osadit na místo maleb. Přísně sledovaného prestižního podniku se ujal Ateliér Tumpach. Průběh prací mezi lety 1935 sledovala odborná i laická veřejnost: "(mozaiky) provedeny byly přesně podle pokynů a přání i směrnic umělecké komise, takže vystihují plně charakter Alšova návrhu. Od akad. Malíře Stan. Ullmanna převzat bude vyhotovený předlohový karton pro mosaiku pro čtvrté klenbové pole, ježto plně odpovídá v pojetí a provedení Alšovu originálu."

Václav Čtyroký, Česká mosaika, Sklářské rozhledy, 1941, č. 18, s. 145-153.
Miroslav Míčko – Emanuel Svoboda, Mikoláš Aleš. Nástěnné malby, Praha 1955, s. 102-106, 168-189, 177-178, 201, obr. 552-554.
Soupis maleb, kreseb, studií a náčrtů Mikoláše Alše ze sbírek Muzea Aloise Jiráska a Mikoláše Alše v Praze, Praha 1989, s. 25.
Roman Prahl - Petr Šámal, Umění jako dekorace a symbol. Výzdoba reprezentačních staveb Prahy v éře historismu, secese a moderny, Praha 2012, s. 140-141
Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, sv. 1. A-M, Praha 1995, s. 23-24.
Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců, díl A-K, Praha 1947, s. 10-13.