Topografický výzkum exteriérových skleněných mozaik v ČR - odborná mapa se zaměřením
na jejich výskyt a poškození

Mozaikářskou dílnu Die Mosaikwerkstätte Albert Neuhausers založil v roce 1877 ve Viltenu u Innsbrucku Albert Neuhauser jako svůj vlastní podnik (oproti sklomalířské dílně vyrábějící vitráže, kterou vlastnil od roku 1861 se společníky). Až v roce 1900 se spojila se zmíněnou sklomalířskou dílnou do jednoho provozu pod označením Tiroler Glasmalerei- und Mosaikanstalt platným dodnes.

Albert Neuhauser se k založení podniku inspiroval v Benátkách, kde se už v roce 1857 seznámil s pracemi a posléze i s majitelem dílny Dr. Antonem Salviatim. V dílně od počátku její existence pracoval benátský mozaikář Luigi Solerti, který se stal uměleckým vedoucím ateliéru a zůstal zde po 23 let. Dalším důležitým členem dílny byl Josef Pfefferle, jenž se tři roky učil v Salviatiho benátském podniku.

Luigi Solerti dílnu opustil v roce 1900, Albert Neuhauser zemřel o rok později, přesto provoz dále pracoval a dodnes existuje začleněn do jednoho podniku s ateliérem vitráží. Ačkoliv česká literatura píše, že Neuhauserova firma pracovala výhradně z benátského materiálu, zahraniční bádání připouští i možnost, že si vyráběla i vlastní smalty. Jejími nejdůležitějšími zakázkami byla výzdoba fasády farního kostela sv. Mikuláše v Innsbrucku (1886), mozaik pro innsbrucký hřbitov, mozaik kostela v Breitensee ve Vídni nebo zakázka na rozsáhlé mozaikové vlysy vídeňského parlamentu (1903).

Mozaikářská dílna byla důležitá pro vývoj a rozšíření této techniky i na českém území. Její produkce zde pokrývala především přelom 19. a 20. století. Snad první českou zakázkou byl posudek či průzkum středověké mozaiky Posledního soudu na Svatovítské katedrále. Na tom se podílel Luigi Solerti v roce 1879. Znovu mozaiku zkoumal v doprovodu dalšího znalce z vatikánské mozaikářské dílny o deset let později a doporučili ji sejmout z fasády. Práce nakonec prováděla firma Neuhauser, opět za vedení Luigiho Solertiho, který na úkolu spolupracoval s Josefem Pfefferlem. Na konci srpna roku 1890 mozaiku během tří týdnů rozebrali na více než 270 pečlivě zdokumentovaných a očíslovaných kusů, které byly uloženy v prostorách starého královského paláce pod Vladislavským sálem.

Neuhauserův podnik vyhrál soutěž na zhotovení skleněné mozaiky v apsidě novostavby kostela sv. Václava na Smíchově. Zakázka za 13 tis. zlatých byla provedena podle kartonů profesora Josefa Matyáše Trenkwalda (1894). Dá se předpokládat, že z Neuhaserovy dílny pocházela i starší dekorace na vnějších fasádách kostela (1885) navrženého Viktorem Barvitiem. Jednoduché dekorativní medailony s motivem křížů, které se zde objevují jako barevné architektonické prvky v supraportách a suprafenstrách najdeme zároveň na náhrobních kamenech pražských hřbitovů. Zřejmě představovaly typovou produkci, kterou si zákazníci mohli objednávat prostřednictvím firemních katalogů, jak na příkladu vyšehradského náhrobku Nowakových s mozaikou hlavy Krista doložila Magdalena Kracík Štorkánová.

Velkou zakázkou byla výzdoba nově stavěné budovy Zemské banky na Příkopech (1894-1896). Projekt Osvalda Polívky od počátku počítal s dekorativní výzdobou do lunetové římsy. Když architekt oslovoval autora kartonů Mikoláše Alše, nebyl si ještě jistý, zda bude výzdoba provedena jako nástěnná malba nebo jako mozaika. Investor se rozhodl pro mozaiku a její zhotovení bylo zadáno do innsbrucké dílny. Luigi Solerti přijel do Prahy na zkoušku kartonů přímo na budově – podle záznamu Mikoláše Alše se na fasádě "velmi dobře vyjímaly". Do první fáze samostatného fungování Neuhauserovy dílny patří zřejmě i některé dosud autorsky neurčené mozaiky (např. Panna Marie Tuřanská z roku 1898 na fasádě poutního kostela v Tuřanech u Brna) na různých místech Čech a Moravy.

V roce 1900 byl Neuhauserův podnik spojen se sklomalířskou dílnou do jedné firmy nazvané Tiroler Glasmalerei- und Mosaikanstalt. Tu využil architekt Osvald Polívka i pro své další zakázkázky – např. při zhotovování výzdoby fasády obchodního domu U Nováků podle kartonů Jana Preislera (1904) nebo Apoteózy Prahy v lunetě na průčelí Obecního domu podle návrhu Karla Špillara (1909). Poslední velkou zakázkou innsbrucké mozaikářské dílny byla realizace Preislerových kartonů na přístavbě Zemské banky z let 1911-1912. Jako ukázkové dílo se objevuje i ve firemních výročních zprávách. Ačkoliv byla firma Neuhauser se svými realizacemi plně spokojena a údajně byl jejich výkon chválen i architektem Polívkou, čeští znalci umění byli velmi zklamáni. Innsbrucká dílna posloužila v mnoha publikovaných článcích jako příklad špatné mozaikářské práce, především co se týče schopnosti převést kartony do musívní techniky. Problém byl shledáván už v Alšových lunetách pro Zemskou banku: "Příklad špatné mozaikářské práce, která necitlivým, mechanických převáděním vzala původnímu návrhu charakteristickou osobitost jejího autora." Mnohem ostřejší výtky se dotýkaly Preislerova díla: "Tóny v nichž se chvěje světlo a vzduch v souhře skvrn impresionisticky těkavých – nic z toho se do mozaiky nedostalo, obrysy přenesené mechanicky z kartonu vystoupily ostře, kolorit zhrubl v křiklavě pestrých tónech." Hlavním nedostatkem byla absence spolupráce mozaikářské dílny a autora návrhu, která nebyla vzhledem k vzdálenosti dílny možná. Samotní autoři také často nepočítali se specifickými vlastnostmi a omezeními, které převod do mozaiky na dílo klade. To se projevilo zvláště v Preislerově díle. Ten pod dojmem zkušenosti z vlastní (v návrhu vzdušné a chvějivé) kompozice na průčelí Novákova obchodního domu zvolil pro pozdější realizaci na přístavbě Zemské banky sevřenější tvar, který se na výsledku velmi pozitivně projevil.

Kunibert Zimmeter, Die Tiroler Glasmalerei- und Mosaikanstalt. Ein Rückblick anlässlich des fünfzigjährigen Gründungsjubiläums 1861-1911, Innsbruck 1911, s. 48, 57.
Nová budova Zemské banky království Českého v Praze – II., Architektonický obzor, 1912, sešit 12, s. 6–7.
Václav Čtyroký, Česká mosaika, Sklářské rozhledy, 1941, č. 18, s. 145-153.
Miroslav Míčko – Emanuel Svoboda, Mikoláš Aleš. Nástěnné malby, Praha 1955, s. 102-106, 177-178.
Michal Ajvaz, Tradice a budoucnost mozaiky, Umění a řemesla III, 1958, s. 88-96.
Elizabeth Maireth, Die Geschichte der Tiroler Glasmalerei- und Mosaikanstalt in Innsbruck und deren Mosaike im innsbrucker Stadtgebiet, disertační práce, Leopold-Franzens-Universität Innsbruck, 1986-1987, s. 49-54.
Roman Prahl - Petr Šámal, Umění jako dekorace a symbol. Výzdoba reprezentačních staveb Prahy v éře historismu, secese a moderny, Praha 2012, s. 140-141.
Magdalena Kracík Štorkánová - Tomáš Hájek, Muzívní umění. Mozaika v českém výtvarném umění, Praha 2014, s. 53.