Topografický výzkum exteriérových skleněných mozaik v ČR - odborná mapa se zaměřením
na jejich výskyt a poškození

(1846 Venedig – 1902 Darmstadt)

Mozaikář Luigi Solerti pocházel z Benátek. Velkou část svého profesního života (1877-1900) strávil na místě vedoucího mozaikářské dílny Die Mosaikwerkstätte Albert Neuhausers v Innsbrucku. Pracoval zde od založení podniku a není zřejmé, z jakého důvodu firmu v roce 1900 opustil. Víme však, že ve stejném roce odešel a zařídil si svůj vlastní podnik i jeho kolega a blízký spolupracovník Josef Pfefferle. Solerti se přestěhoval do Mnichova, kde si ještě téhož roku s architektem Raneckerem pořídil mozaikářský podnik pod názvem Bayerische Mosaikanstalt. Už o dva roky později ale zemřel.

Kromě výborných schopností vytvářet nová díla známe Solertiho i ze specifického restaurátorského zásahu – transferu středověké mozaiky Posledního soudu na jižní bráně Svatovítské katedrály v Praze. Už v roce 1879 posuzoval její stav jako špatný, o deset let později svůj názor potvrdil a v roce 1890 mozaiku s Josefem Pfefferlem pečlivě dokumentovali, demontovali a uložili v 274 kusech do prostor pod Vladislavským sálem.

Luigi Solerti byl kromě praktických výstupů schopen i teoretického náhledu na problematiku musívního umění. V roce 1900 publikoval v časopisu Der Kunstfreund stať Die Mosaike in der modernenen Kunst (Mozaika v moderním umění). Zřejmě poučen zkušenostmi z provádění některých impresionistických děl s rozvolněnou barevností a linií žádal, aby autoři, kteří se návrhy mozaik zabývají, byli dostatečně poučení o technických těžkostech provedení, znalostech materiálu a jeho koloristického působení. Nejlepší by dle jeho názoru bylo, kdyby cestovali do Itálie a seznámili se s technikou, protože v současnosti neexistuje žádná řemeslná škola nebo Akademie, která by vyučovala mozaikářské umění.

Pro české prostředí Solerti pracoval na několika zakázkách. Ještě v Neuhauserově podniku to byly např. mozaiky v lunetách budovy Zemské banky (1896) stavěné podle plánů Osvalda Polívky a vyráběné podle kartonů Mikoláše Alše. Ten si zapsal, že se Solerti přijel zúčastnit zkoušky lunet na fasádě, kde se "velmi dobře vyjímaly." Polívka mistra mozaikáře oslovil po pár letech znovu – tentokrát už v jeho vlastním bavorském podniku – s mozaikovou výzdobou budovy Městské pojišťovny v Praze stavěné v letech 1899-1901. Solertiho dílna pro její průčelí zhotovila podle návrhu malíře Františka Urbana kompozici Praha s požárem určenou do lunety nástavce zdůrazněné střední části fasády. Z dobových pramenů je zřejmé, že Solerti za mozaiku inkasoval 2772 korun, Urban za kartony návrhů 900 korun. Do krátkého období Solertiho samostatného mnichovského působení spadá také vyhotovení dvou kvadrilobů s mozaikami sv. Cyrila a Metoděje podle kartonů malíře Antonína Krisana. Ty byly ale osazeny zřejmě až po Solertiho smrti v roce 1903, kdy se dokončovalo průčelí kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.

Budova městské pojišťovny v Praze, Architektonický obzor I, 1902, s. 16, 20.
Miroslav Míčko – Emanuel Svoboda, Mikoláš Aleš. Nástěnné malby, Praha 1955, s. 102-106.
Bořivoj Nechvátal, Vyšehrad, Praha 1976, s. 182.
Elizabeth Maireth, Die Geschichte der Tiroler Glasmalerei- und Mosaikanstalt in Innsbruck und deren Mosaike im innsbrucker Stadtgebiet, disertační práce Leopold-Franzens-Universität Innsbruck, 1986-1987, s. 49-54.
Rudolf Pošva, Plastika a mozaika v průčelí Osvalda Polívky, Umění XXV, 1987, č. 5, s. 449-459.
Roman Prahl - Petr Šámal, Umění jako dekorace a symbol. Výzdoba reprezentačních staveb Prahy v éře historismu, secese a moderny, Praha 2012, s. 144-147.