Topografický výzkum exteriérových skleněných mozaik v ČR - odborná mapa se zaměřením
na jejich výskyt a poškození

(1871 Plzeň – 1939 Praha)

Vystudoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu v ateliéru Františka Ženíška. V letech 1902-1908 žil a tvořil v Paříži. V roce 1913 se stal učitelem všeobecného aktu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, v roce 1925 byl jmenován profesorem.

Ve Špillarově díle se mísí hned tři výrazné linie tvorby – pracoval na řadě malířských děl určených pro interiéry profánních i sakrálních budov, ale také zhotovil množství užitých grafických prací počínaje plakáty výstav, návrhy obálek časopisů, diplomy nebo záhlaví firemních dopisních papírů. Poslední linií byla monumentální tvorba. Hned na počátku své kariéry v roce 1898 pracoval Špillar na freskách pro záložnu v Náchodě a na sgrafitech sokolovny v Nymburce a spolu s Vojtěchem Preissigem i na nástěnných malbách v kostele sv. Ducha v Hradci Králové. Jeho nejdůležitější zakázky však přišly až po návratu z Paříže, kdy realizoval pod návrhů Mikoláše Alše nástěnnou výmalbu vestibulu Staroměstské radnice v Praze.

V roce 1909 získal Karel Špillar I. a II. cenu v soutěži na mozaikovou výzdobu průčelí Obecního domu v Praze od architekta Osvalda Polívky, který byl propagátorem využití mozaiky na fasádách profánních objektů. Soutěž obeslal ještě v roce 1907 ze svého pařížského pobytu. Soutěžní návrhy v podobě lunet provedených pastelem a tužkou na papíru v sádrové nice se zachovaly ve sbírkách Muzea hl. města Prahy. Mají přibližnou velikost 80 x 130 x 25 cm. Návrh, podle kterého se dílo nakonec realizovalo, je uložen v Národní galerii v Praze (136 x 210 cm, 1908, olej na plátně). Do lunety tvořící pohledovou dominantu nároží Obecního domu navrhnul Špillar scénu Hold Praze (resp. Apoteóza Prahy). Posléze pracoval i v interiéru budovy na alegoriích Hudby, Tance, Poezie a Dramatu (1910). Špillarovo dílo propojující symbolismus a monumentální dekorativnost secese dokážeme ocenit až v posledních letech, stejně jako kvalitu provedení samotných mozaik firmou A. Neuhauser z Insbrucku, jejíž práce z benátského materiálu, považovaná za řemeslně necitlivou, byla v uměnovědné literatuře odsuzována. Z dnešního pohledu můžeme spíše ocenit precizní modelaci figur a širokou škálu odstínů drobných smaltů.

Václav Čtyroký, Česká mosaika, Sklářské rozhledy, 1941, č. 18, s. 145-153.
Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců, díl L-Ž, Praha 1950, s. 553-554.
Michal Ajvaz, Tradice a budoucnost mozaiky, Umění a řemesla III, 1958, s. 88-96.
Václav Choutka, Jindřich Vávra, Staroměstská radnice, Praha 1961, s. 34.
Rudolf Pošva, Plastika a mozaika v průčelí Osvalda Polívky, Umění XXV, 1987, č. 5, s. 449-459.
Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, sv. 2. N-Ž, Praha 1995, s. 838-839.
Naďa Řeháková - Petr Štembera, Karel Špillar 1871-1939 (kat.), 2000, s. 18-19, 76-77.
Veronika Vicherková, Novodobá česká mozaika jako výtvarný prostředek a společenský výraz, bakalářská práce, FHS UK Praha, 2008, s. 28-29.
Roman Prahl - Petr Šámal, Umění jako dekorace a symbol. Výzdoba reprezentačních staveb Prahy v éře historismu, secese a moderny, Praha 2012, s. 60-62.
Otto M. Urban - Filip Wittlich, 1912, Sto let od otevření Obecního domu v Praze, Praha 2012, s. 56-57.