Topografický výzkum exteriérových skleněných mozaik v ČR - odborná mapa se zaměřením
na jejich výskyt a poškození

(1883 – 1937 Praha)

Jan Tumpach obdržel stavitelskou koncesi v Karlíně. Projektoval (v roce 1935 např. úpravu pražské vily bratří Čapků) a podnikal ve stavebnictví, ale proslul především jako majitel první mozaikářské dílny, která pracovala výhradně z českého skla. Založil ji v Praze-Záběhlicích na začátku 30. let 20. století mj. pod vlivem svého poradce prof. Uměleckoprůmyslové školy Karla Štipla. Společně navštěvovali berlínský ateliér mozaikářské firmy Puhl-Wagner-Heinesdorf aby "se seznámili s podstatou mozaikářské práce." Tato firma měla vlastní huť, ve které v roce 1925 byla schopna vyrobit 15000 barevných odstínů smaltů. Nepochybně byla velkou inspirací Jana Tumpacha, který se rozhodl vybudovat obdobný podnik s vlastním zdrojem materiálu. Výzkumem možností výroby pověřil v roce 1931 ing. Michala Ajvaze, který přes počáteční neúspěchy byl schopen vyvinout dostatečnou paletu barev (4000 odstínů) skleněného materiálu "s velkou chemickou odolností, štípatelností umožňující tzv. lasturový lom a dodávající materiálu nové barevné a světelné efekty", který se od italského nebo německého skla lišilo jak fyzikálními a chemickými vlastnostmi, tak výtvarným účinkem, resp. barevností.

Michal Ajvaz později převzal vedení dílny a Jan Tumpach se omezil na obchodní jednání. Umělecký dozor nad podnikem byl svěřen malíři Stanislavu Ulmanovi, dohled nad jednotlivými zakázkami však převzali především výtvarní autoři prováděných návrhů (např. Max Švabinský). Už v roce 1932 byla publikována stať Zdařilé pokusy arch. Jana Tumpacha o mosaikové obrazy z původního čs. materiálu a spolu s ní také fotografie komornějších děl vyšlých z Tumpachovy dílny – dvě zátiší podle Emila Filly zhotovená z "nového československého mosaikového materiálu" a obraz podle návrhu Stanislava Ulmana. Ten v dílně provedl různé mozaiky podle dodaných předloh Mikoláše Alše, Jana Preislera nebo J. Bendy. S dílnou spolupracovali nebo v ní působili i další malíři - Antonín Morávek, B. Stanev a Alois Klouda. Ulman a Klouda po Tumpachově smrti (a zhruba osmiletém fungování dílny) založili své vlastní mozaikářské podniky.

Tumpachův mozaikářský podnik získal několik prestižních zakázek – ve spolupráci s arch. Kamilem Roškotem byla realizována zlatožlutá mozaika na klenbě hrobky českých králů v chrámu sv. Víta. Figurální kompozice firma v letech 1935-1939 osazovala v Národním památníku na Vítkově – zde se projevila úzká spolupráce s autorem návrhu Maxem Švabinským, který dohlížel na mozaikovou realizaci, sděloval mozaikářům své představy o charakteru díla, čímž posunoval jejich výtvarné schopnosti a ovlivnil i výrobu materiálu: "Spolupráce s ním znamenala rozšíření a zkvalitnění barevné škály smaltů. Tavil jsem (Michal Ajvaz) tehdy barevný materiál přímo podle kartónu Švabinského. Ušlechtilé, tlumené barvy kartónu měly vliv na charakter mozaikových smaltů." Tuto dlouhodobou zakázku po Tumpachově smrti dokončila dílna Aloise Kloudy.

Z dalších realizací pro interiéry budov je možné jmenovat obraz Kde domov můj Jakuba Obrovského určený též pro vítkovský památník, Alegorii Sklářství u roku 1936 od Oldřicha Žáka pro Městskou spořitelnu v Železném Brodě a Skláře pro tamní sklářskou školu, mozaiku Karla Mináře pro vestibul banky v Opletalově ulici, kompozici Josefa Lieslera pro školu v Ostrovní ulici, Křížovou cestu dle návrhu Aloise Kloudy či Čtyři roční období od Antonína Procházky pro vilu brněnského stavitele V. Dvořáka. Prestižní, ačkoliv drobnější zakázkou bylo též provedení obrazů Jana Zrzavého, jejichž mozaikové varianty byly vystaveny na Světové výstavě v Paříži roku 1937.

Velkou zakázkou Tumpachovy dílny byla výzdoba vestibulu staroměstské radnice podle kartonů Mikoláše Alše. Věnoval se jí i dobový tisk. Starší nástěnné malby nahradily trvanlivější mozaiky: "provedeny byly přesně podle pokynů a přání i směrnic umělecké komise, takže vystihují plně charakter Alšova návrhu. Od akad. malíře Stan. Ullmanna převzat bude vyhotovený předlohový karton pro mosaiku pro čtvrté klenbové pole, ježto plně odpovídá v pojetí a provedení Alšovu originálu." Práce trvající pod vedením Stanislava Ulmana od roku 1935 byla dokončena na začátku okupace a hotové mozaiky s "národními tématy" byly ještě v roce 1939 přetaženy omítkou, odstraněnou až o osm let později.

Michal Ajvaz popisoval mozaiky a charakter materiálu Tumpachovy dílny jako smalty s lasturovým lomem, které mají světelné efekty a nerovným povrchem vyhovují modernímu cítění. V některých realizovaných dílech byla zdůrazněna "divizionistická" podstaty techniky mozaiky. Při provádění kartonu byly lokální barvy vytvářeny promícháním kontrastních barev, zesíleným tzv. "prohazováním, jak této technice říkali naši mozaikáři." Tento přístup je dobře patrný například na drobné pamětní desce sochaře Quido Kociána osazené v roce 1937 na jeho rodném domku v Ústí nad Orlicí.

Tumpachova dílna měla jen málo exteriérových realizací. Kromě vily v Nuslích Na Jezerce a zmíněné pamětní desky můžeme nepochybně jmenovat hrob stavitele Tumpacha na Vinohradských hřbitovech. Jednoduchá stéla je ozdobená mozaikou se statickou ženskou postavou v antické říze stojící v nice na modrém pozadí dekorovaném květinami. Plasticky budované objemy a jemná barevnost dobře dokreslují schopnosti Tumpachových mozaikářů převést návrh – tentokrát signovaný malířem Janem Zrzavým, do výsledné podoby. Samotný obraz smuteční postavy doplňuje na soklu náhrobku text charakterizující zemřelého Jana Tumpacha jako stavitele a zakladatele české mosaiky.

Po smrti Jana Tumpacha v roce 1937 převzal dílnu jeho bratr František a vedl ji až do roku 1949.

Zdařilé pokusy arch. Jana Tumpacha o mosaikové obrazy z původního čs. materiálu, Pestrý týden VII, 1932, č. 33, s. 5.
Za staroměstským orlojem, Národní listy, 1937, 11. 6., s. 2.
Architekt Jan Tumpach, Umění, 1938, s. 290.
Michal Ajvaz, Tradice a budoucnost mozaiky, Umění a řemesla III, 1958, s. 88-96.
Václav Choutka - Jindřich Vávra, Staroměstská radnice, Praha 1961, s. 34.
Michal Ajvaz. Mozaika (nevydaný rukopis publikace), 1993, s. 351. Soukromý archiv.
Pavel Vlček - Jiří Hilmera, Tumpach, Jan, in: Pavel Vlček (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 672.
Antonín Langhamer, Minulost a přítomnost skleněné mozaiky v Čechách, Sklář a keramik, roč. 53, 2003, č. 4–5, s. 72–78.
Aneta Břehová, Vývoj a užití mozaiky v 50. letech 20. století, v českém prostředí, bakalářská práce, FF UP Olomouc, 2009, s. 17.