Topografický výzkum exteriérových skleněných mozaik v ČR - odborná mapa se zaměřením
na jejich výskyt a poškození

Původní mozaikářská dílna založená v roce 1947 se nazývala Česká mosaika a jejím vedoucím byl Alois Kudláček. Působila v Letohradské ulici č. 3 v Praze 7. V dobovém tisku se výstižně představila takto: "Provádí monumentální mozaikářské práce podle návrhů našich nejpřednějších výtvarníků. Huť pracuje ze skleněného materiálu – mosaikových smaltů – vlastní výroby, které, podle úsudku odborníků, se řadí mezi nejlepší na celém světě." Výroba materiálu byla v rukou sklářského technologa Ing. Michala Ajvaze, který spolupracoval z počátku se sklárnou Union v Teplicích – v hostomické sklárně byla vybudována velkokapacitní provozovna na výrobu mozaikového skla. Fungovala však jenom do poloviny 50. let 20. století, kdy bylo tavení smaltů přeneseno do pražských dílen Ústředí uměleckých řemesel. Významné práce České mosaiky byly realizace mozaikové výzdoby olomouckého orloje podle návrhu Karla Svolinského, Křtu Krista pro chrám sv. Víta dle Maxe Švabinského nebo výzdoby Síně Rudé armády v Národním památníku na Vítkově podle Vladimíra Sychry.

Alois Kudláček dílnu (už pod novým názvem a začleněním do socialistických podniků, které se několikrát změnilo) vedl až do roku 1962. Vystřídal ho František Tesař, který zde působil až do zániku podniku v roce 1994. Ateliér realizoval kamenné, kombinované a skleněné mozaiky. Přičemž ty poslední vyráběl z vlastních smaltů. Používal pro ně dvě základní techniky – buď je vysazoval zrcadlově převrácené na papír a s touto podložkou přenášel do maltového podkladu na stěnu, nebo je vysazoval na panely zhotovené z ocelových úhelníků, vyplněné cementovou maltou, které potom připevnil ke stěně zvlášť. Druhá technika byla náročná na upevnění, protože panely měly velkou hmotnost, ale byla velmi vhodná v případě, že mělo mozaikové dílo a použité smalty vysoký reliéf. Navíc panelizace zjednodušila přípravu mozaiky v ateliéru.

60. léta 20. století znamenala pro dílnu velký rozmach. Pracovalo zde až dvacet zaměstnanců, oproti konci 80. let s pouhými osmi pracovníky. V dílně bylo k dispozici až čtyři tisíce barevných odstínů skla. Po Ing. Ajvazovi je zde tavili sklářští chemici J. Kučera a K. Posoldová za spolupráce huťmistra jabloneckých skláren J. Pekaře. Základem práce byla realizace mozaik podle návrhů různých výtvarníků určených k výzdobě interiérů a exteriérů architektury. Vzniklo jich kolem čtyř set v prostoru celého socialistického Československa. Některé realizace najdeme i na českých konzulátech v zahraničí. Mozaiky Ústředí uměleckých řemesel rozeznáme především díky specifickému materiálu s velkými skleněnými kostkami a širokými spárami, které hrají v kompozicích podstatnou roli. Realizační dílna je většinou nijak neznačila, v signaturách se objevují jen datace a jména autorů návrhů. Jen v období kolem poloviny 70. let 20. století se na několika dílech (mozaiky VÚGPT ve Zlíně, Zvěstování na kostele v Olomouci) objevuje také logo Ústředí uměleckých řemesel – lipový lístek. Kromě nových realizací se ateliér podílel i na restaurování starších děl nebo na mozaikových dekoracích drobnějších předmětů – tak najdeme v dobových časopisech například reklamu na stolky s kovanou konstrukcí a mozaikovou deskou.

V 80. letech se výroba skla zkomplikovala. Tavba ve vlastní peci (na naftu, plyn a později elektřinu) byla problematická a náročná na personální obsazení, což vedlo k tomu, že materiál dodávaly i jablonecké sklárny, pro které však byl ateliér "problematickým partnerem" protože odebíral jenom malé množství skla v jednom odstínu. Začala se tedy zhotovovat především kamenná nebo kombinovaná mozaika s malým podílem smaltových kostek. Prospekce kamenného materiálu se přímo v terénu účastnili samotní členové dílny a výhodou kamenných kostek byl i fakt, že jejich cena byla oproti smaltu zanedbatelná.

Mozaikářská dílna Ústředí uměleckých řemesel zanikla v roce 1993.

Karel Fabel, Mozaika zblízka a dnes, Umění a řemesla, 1988, č. 1, s. 12-15.
Aneta Břehová, Vývoj a užití mozaiky v 50. letech 20. století, bakalářská diplomová práce, FF UP Olomouc, 2009, s. 34-35.
Michal Ajvaz, Tradice a budoucnost mozaiky, Umění a řemesla III, 1958, s. 88-96.
Antonín Langhamer, Minulost a přítomnost skleněné mozaiky v Čechách, Sklář a keramik, roč. 53, 2003, č. 4–5, s. 72–78.