Topografický výzkum exteriérových skleněných mozaik v ČR - odborná mapa se zaměřením
na jejich výskyt a poškození

Specializovaná mozaikářská dílna národního podniku Železnobrodské sklo patřila pod tamní Středisko pro sklo v architektuře, které v roce 1950 založila významná sklářská výtvarnice Jaroslava Brychtová Zahradníková. Národní podnik měl své vlastní výtvarníky, mnozí z nich navrhovali i mozaiky a brzy je také sami realizovali z materiálu, který se (mj. i za účasti Stanislava Libenského) v podniku vyvinul. Tradice navazovala na tzv. "železnobrodskou mozaiku" vyráběnou z bižuterního odpadu, resp. předlisovaných polotovarů, jako byly mačkárenské tyče, lampové tyčinky, perly a perličky. Tu vyvinul v době 2. světové války profesor sklářské školy Oldřich Žák a využíval ji se svými žáky na zdobení drobných reliéfních prací (především šperků).

V první polovině 50. let 20. století navázala dílna pro sklo v architektuře i výuka v železnobrodské sklářské škole na tuto starší inspiraci a začala využívat odpadního materiálu pro obklad stěn či dekor reliéfů pro architekturu. Ve škole se v roce 1955 dokonce vyučoval obor Prefabrikovaná mozaika, který byl prezentován na výstavě skla především sérií domovních znamení využívajících snadno rozpoznatelné malé kameny různých velikostí a kruhového průřezu. V současnosti je známe jen z několika realizací, především zmíněných domovních znamení využitých na nově budovaných panelových sídlištích. Nejstarší byly (údajně dle návrhu J. Brychtové) v roce 1953 osazeny na experimentálním panelovém domě ve Zlíně Benešově nábřeží čp. 3828. Mozaika zde byla využita i na obklady vlysů vstupních portiků. Další příklad z roku 1955 najdeme v Praze (výstavba v ulici Čimická) nebo mladší přímo v Železném Brodě (ul. Těperská a Vlastimila Rady). Publikovány byly návrhy domovních znamení od Antonína Drobníka, který v dílně působil mezi lety 1951-1978.

Další technologický vývoj mozaikového materiálu představovala zřejmě již od poloviny 50. let 20. století výroba prefabrikovaných mozaikových kamenů mačkaných v kleštích (mají obdélný tvar, oblé okraje a stejnou velikost). Vznikaly také z probarveného transparentního skla, které svými vlastnostmi dovolovalo natavovat mozaiku i na skleněné tabule a vytvářet tak specifické vitráže. Kameny se mohly využít i tradičnějším způsobem a lepit do maltového lůžka, největší rozvoj ale zaznamenala technika, kdy se pomocí PVB fólie přitavovaly na vyleštěnou hliníkovou fólii a v panelech potom osazovaly na fasády či do interiérů budov. Vynález této techniky zřejmě patří Elišce Rožátové: "Mozaiky jsem dělala nejdřív - nechtěla jsem se na ni specializovat… Ale po škole jsem přešla do Železného Brodu do oddělení mozaiky. Chtěli mozaiku inovovat a já začala vymýšlet z možností, které byly tehdy velmi omezené. S mužem (pozn: sklářským výtvarníkem Janem Fišarem) jsme tehdy vymysleli novou technologii, ve které jsem pak dělala hodně úkolů. Měla tu výhodu, že se všechno udělalo v ateliéru a hotové díly se pak odvážely a šroubovaly na stěny, na rozdíl od klasické mozaiky, která se dělá a la prima tzn. rovnou do betonu nebo běžným postupem z papíru. Jelikož jsme ji nedělali klasickým způsobem, ale z připravených kamínků, které se mačkaly a byly průhledné, bylo nám líto, že celé dílo není průhledné a začali jsme je tedy přilepovat nebo přitavovat na tabule skla - a najednou z toho byly vitráže. Byly určitou formou mozaiky, tímto způsobem jsme je přitavovali i na zrcadlo. Například v Levoči v kině v předělovém prostoru to vypadalo moc pěkně."

Mozaikářská dílna podniku pracovala podle návrhů vlastních výtvarníků (Elišky Rožátové, Jana Fišara, Jiřího Nepasického) nebo realizovala návrhy cizí (např. Miroslava Houry, Antonína Procházky, Václava Zemana, Jiřiny Adamcové). Výtvarníci, kteří jí prošli, často tuto technologii používali i nadále po zániku podniku v roce 1992 ve vlastních sklářských ateliérech (např. manželé Eva a Svatopluk Kasalí nebo dlouholetá vedoucí dílny Marie Vrabcová). Samotná Jaroslava Brychtová, která v dílně pracovala do roku 1984, zcela jistě v roce 1952 zhotovovala několik mozaikových kompozic. Většinu své kariéry ale věnovala hutnímu sklu.

Kol. aut., Výstava skla (kat.), Železný Brod 1955, s. 29-30, 38.
Ivo Kořán - Ludmila Vachtová et al., Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Paris 1992.
Antonín Langhamer, Minulost a přítomnost skleněné mozaiky v Čechách, Sklář a keramik, roč. 53, 2003, č. 4–5, s. 72–78.
Magdalena Kracík Štorkánová - Tomáš Hájek, Muzívní umění. Mozaika v českém výtvarném umění, Praha 2014, s. 93.
Marie Kohoutová, Hlava plná mraků – Eliška Rožátová o otaznících a rozmarech života, 2003. http://www.glassrevue.com/news.asp@nid=2020.htm